Dějiny Česka

Historie lidského osídlení na území dnešního Česka se táhne od nejstaršího paleolitu po současnost. Česko se nachází na území tří historických českých zemí – Čech, Moravy a Slezska, z nichž každá má svoji specifickou historii (viz Dějiny Čech, Dějiny Moravy a Dějiny Slezska).

Pravěk

Nejstarší nálezy patřící rodu Homo na území Česka pocházejí z období nejstaršího paleolitu (2.5 milionu – 750 tis. B. P.), doklady o výskytu Homo habilis v podobě kamenné industrie (např. sekáčů nebo drásadel apod.) se nacházejí na lokalitách Beroun-dálnice (okr. Beroun), Suchdol nebo Čakovice (Praha 9). Z období starého paleolitu (750 tis. - 250 tis. B. P.), kdy se po Evropě (a Africe a Asii) pohyboval Homo erectus, který byl pravděpodobným tvůrcem tzv. acheulské kultury, a typickým nástrojem se stal pěstní klín, pocházejí nálezy na lokalitách Písečný vrch u Bečova či Přezleticích, na Moravě na Stránské skále.

V období středního paleolitu (250 tis. - 40 tis.) se na území ČR vystřídalo několik paleolitických kultur, jejímiž nositelem byl ve starší fázi ještě Homo erectus, v mladší fázi (u kultur taubachien, micoquien a moustérien) pravděpodobně Homo sapiens neanderthalensis. Nejznámějšími nalezišti středního paleolitu jsou jeskyně Šipka, Kůlna, Předmostí u Přerova.

S mladým paleolitem (40 tis. - 12 tis. B. P.) je spojen první doložený výskyt člověka dnešního typu (Homo sapiens sapiens) na území České republiky. Zatímco u tzv. přechodových kultur na rozhraní středního a mladého paleolitu (szeletien, bohunicien) se ještě uvažuje spíše o neandrtálcích jako jejích nositelích, u dalších kultur (aurignacien, pavlovien jako regionální facie gravettienu, epigravettien a magdalénien) je nositelem určen člověk dnešního typu. Pavlovienská naleziště na Moravě (Předmostí u Přerova, Dolní Věstonice, Pavlov, Petřkovice) se stala světoznámými díky nálezům sídlištního i hrobového charakteru, které svědčí o neobvykle rozvinuté lovecké společnosti, která již pravděpodobně žila polousedlým způsobem života a dokázala vypalovat keramiku či splétat z travin rohože, a dále se vyznačovala vyspělým a rozmanitým uměleckým projevem se symbolickým podtextem (Venuše, plastiky zvířat z pálené hlíny, šperky z ulit, mamutoviny a zubů, řezbami zdobené nástroje z mamutoviny atd.), který vedle dokladů o rituálních pohřbech svědčí o rozvinuté duchovní kultuře.

Krátké období na přelomu pleistocénu a holocénu se vyděluje jako pozdní paleolit(12 tis. - 10 tis. B. P.), v Česku byla na základě nečetných nálezů (což pravděpodobně souvisí s řídkým osídlením v té době) definována kultura epimagdalénien a dále skupina obloukovitě retušovaných hrotů a ostroměřská skupina.
[editovat]
Mezolit (8. – 6. tisíc př. n. l.)
Související informace lze nalézt také v článku Mezolit na území České republiky.

Z hlediska bádání velmi špatně poznané období, nemá kulturně-chronologické ustálené členění, někdy bývá jako samostatné období vůbec zpochybňován, resp. nahrazován pojmem epipaleolit. Nálezů z tohoto období je velmi málo, většinou se jedná o mikrolity, uvažuje se o vlivem klimatických změn o řídkém osídlení malých loveckých a sběračských skupin. Velkých problémem zůstává vztah mezolitiků k nově příchozímu zemědělskému obyvatelstvu.
[editovat]
Neolit
Související informace lze nalézt také v článku Neolit na území České republiky.

Na českém území je neolit reprezentován kulturou s lineární keramikou, na kterou přes tzv. šárecký typ navazuje kultura s vypíchanou keramikou. Na Moravě se na konci neolitu objevuje kultura s moravskou malovanou keramikou ovlivněná lengyelským kulturním okruhem. Obyvatelstvo se v této době živilo především zemědělstvím (různě intenzivně doplňovaným lovem, sběrem, rybolovem). Lidé žili v malých osadách v tzv. dlouhých domech. Již na konci kultury s lineární keramikou se objevují výšinná sídliště, v závěru neolitu vznikají rondely: velké, nejčastěji kruhové monumentální stavby, o jejichž účelu se vedou četné diskuze. Dobře prozkoumané lokality jsou Bylany u Kutné Hory, Miskovice, Plotiště nad Labem, Březno u Loun nebo Těšetice-Kyjovice a Vedrovice na Moravě.
[editovat]
Eneolit (4400 – 2000 př. n. l.)
Související informace lze nalézt také v článku Eneolit na území České republiky.

Vlivem technologických změn (objev kola, užití oradla, využití dobytka k orbě, sporadicky měď) a s tím souvisejícími pravděpodobnými společenskými změnami (snad patriarchát, společenská dělba práce), se vyděluje pozdní doba kamenná nebo eneolit. Na českém území se během eneolitu vystřídalo či spolu soužilo velké množství kultur: lengyelská kultura, jordanovská kultura, michelskerská kultura, kultura nálevkovitých pohárů, badenská kultura, kultura řivnáčská, jevišovická kultura, chamská kultura, bošácká kultura, kultura kulovitých amfor, kultura se šňůrovou keramikou, kultura se zvoncovitými poháry.
[editovat]
Doba bronzová (2000 – 800 př. n. l.)
Související informace lze nalézt také v článku Doba bronzová na území České republiky.

V podstatě plynule na eneolit navázala doba bronzová, kdy se teprve začalo společensky významně uplatňovat zpracování kovů. Velmi pravděpodobně toto vedlo k vytváření skupin specialistů (horníků, hutníků, ale i obchodníků apod.), kteří měli společensky vydělený status. Z archeologických nálezů je možné doložit výraznější stratifikaci společnosti (bohaté hroby), snad i vznik nobility, která dokázala prosazovat své mocenské zájmy (kontrolovat významná nerostná naleziště, dopravní uzly nebo tržní místa). Rozvíjí se dálkový obchod. Archeologické nálezy také dovolují, zvláště ve srovnání s egejskou oblastí, spekulovat o konkrétní náplni náboženských představ soudobé společnosti (sluneční kult). Opět české území poznalo velké množství kultur: únětická kultura, nitranská skupina, kultura Chłopice–Veselé, věteřovská kultura, komplex mohylových kultur (českofalcká, středodunajská), kultura lužických popelnicových polí, kultury knovízská a štítarská, milavečská kultura, nynická skupina, velatická a podolská kultura.
[editovat]
Starší doba železná – halštat (800 – 450 př. n. l.)
Související informace lze nalézt také v článku Starší doba železná na území České republiky.

Pro toto období bylo, jak napovídá jeho název, typické široké užití železa, i v souvislosti s ním, se střední Evropa dostala do bližších kontaktů se středomořskými oblastmi (četné importy). Změnila se i společnost, která se dostála snad i na úroveň vojenského náčelnictví, resp. se někdy hypoteticky uvažuje i o kmenových knížectvích. V kontrastu s kulturně roztříštěnou dobou bronzovou bylo halštatské období kulturně jednotnější. Kultury doby halštatské na českém území: halštatská mohylová kultura, bylanská kultura v Čechách, platěnická kultura na severní a horákovská kultura na jižní Moravě. Známou lokalitou mimořádného významu z této doby je Býčí skála - jeskyně v Moravském krasu podlíž Adamova.
[editovat]
Mladší doba železná – latén (450 – 50 př. n. l.)
Související informace lze nalézt také v článku Mladší doba železná na území České republiky.

Rozšíření Keltů v Evropě (modře: 1500 - 1000 př. n. l., růžově: 400 př. n. l.)

Na české území se snad už v 2. polovině 5. století př. n. l. dostali Keltové, první etnikum zde, jehož jméno je známo z písemných pramenů. Až ve 4. století před n. l. obsadili všechny zemědělsky využitelné oblasti (souvisí s novou vlnou příchozích asi z Polabí a horního Porýní nebo severozápadní Francie). Jméno v Čechách sídlícího kmene Bójů dalo zemi název Boiohaemum. Na Moravu v první vlně v 5. století přišli Volkové-Tektoságové, kteří asi obsadili jen jižní část Moravy, v 1. polovině 4. století se předpokládá příchod další vlny z Podunají. O kultuře středoevropských Keltů se mluví jako o laténské kultuře. Na periferii (východní a severovýchodní Moravy) přežívala i původem slovenská púchovská kultura.
[editovat]
Doba římská (50 př. n. l. – 350/380 n. l.)
Související informace lze nalézt také v článku Doba římská na území České republiky.

Doba, kdy na území Česka pobývaly převážně germánské kmeny. Začaly sem pronikat po odchodu Keltů v 2. polovině 1. století př. n. l., tzv. plaňanský horizont. V severní Čechách se v té době udržela ještě kulturně smíšená kobylská skupina. Krátce před přelomem letopočtu se zde usadili Marobudovi Markomani (horizont Marobudovy říše), po jeho útěku zde zbytky zůstaly asi až počátku 5. století. Od 2. století ze severu pronikala przeworská kultura (na Moravě o tomto doklady již od počátků doby římské) a v 1. polovině 3. století přišlo do Čech nové obyvatelstvo z Polabí. Tyto nové skupiny obyvatelstva se v 2. polovině 3. století rozšířily i na Moravu (kostelecká skupina). Zároveň jsou na jižní Moravě dlouhodobě zkoumány lokality, které svědčí o působení římských jednotek v období markomanských válek (Mušov) na českém území, v roce 2001 byla doložena jejich přítomnost až v Olomouci-Neředíně.
[editovat]
Stěhování národů a první státní útvary
[editovat]
Doba stěhování národů (380/400 – cca 568)
Související informace lze nalézt také v článku Stěhování národů na území České republiky.

Na počátku 5. století ubylo razantně obyvatelstva, pravděpodobně aspoň část odešla roku 406 s Vandaly a Alany; o Markomanech se uvažuje, že odešli v 1. polovině 5. století do Norika. V 5. století se přinejmenším na Moravě projevil chaos způsobený hunským vpádem pod Attilovým vedením, přišlo sem nové obyvatelstvo z Podunají, pravděpodobně nastaly podobné změny i v Čechách, ale zatím pro to není dost důkazů. Na jižní Moravě se snad podle některých archeologů usadili Herulové, kteří zde vydrželi až do počátku 6. století, kdy byli poraženi Langobardy. V Čechách se v 1. třetině 5. století prosadila vinařická skupina, uvažuje se i o přítomnosti hunské nobility (hroby s koňskými postroji). Na konci 5. století se proti proudu Labe do Čech dostali Langobardi (spolu s menším počtem Durynků), načas se zde usadili, ale někdy v 1. polovině 6. století se přesunuli do Podunají a roku 568 do Itálie.
[editovat]
Počátky slovanského osídlení
Související informace lze nalézt také v článku Časně slovanské období.

Na Moravě, ve Slezsku a v Čechách se první Slované objevili pravděpodobně až v 2. polovině 6. století. První vlna Slovanů (kultura s keramikou pražského typu) směřovala přes Malopolsko na Moravu a podél později tak nazvané Trstenické stezky i do Čech. V 1. polovině 7. století snad druhá vlna mohla přijít z Podunají. V té době na tomto území sídlily už jen zbytky předchozího germánského obyvatelstva (Langobardů a Durynků). Langobardi před příchodem Slovanů odešli do Podunají a po krátkém intermezzu do severní Itálie, Durynkové odešli na území Bavorska a podíleli se snad na etnogenezi Bavorů.
[editovat]
Sámova říše
Související informace lze nalézt také v článku Sámova říše.

Pravděpodobný rozsah Sámovy říše

Část Slovanů žijících na našem území, především na jižní Moravě, byla podle Fredegarovy kroniky po řadu let vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů, jejichž říše se rozkládala na území dnešního Maďarska. Další pokolení, prý synové avarských bojovníků a slovanských žen, se proti útlaku Avarů v roce 623 vzbouřilo. Tehdy přišel údajně do českých zemí franský kupec Sámo se svojí družinou. Přidali se na stranu Slovanů a společně pobili mnoho Avarů. Slované proto přijali Sáma za svého vládce. „Tak se stalo, že Sámo založil první slovanskou říši. Oženil se pak s dvanácti slovanskými ženami, měl s nimi dvacet dva syny a patnáct dcer a šťastně vládl 35 let. Všechny další boje, jež za jeho vedení sváděli Slované s Avary, byly vítězné.“ To napsal o Sámově říši franský kronikář nazývaný Fredegar. Je to nejstarší písemná zpráva, kterou o Slovanech v českých zemích máme.

Později se Sámovi Slované dostali do konfliktu s franskou říší. Její vládce Dagobert I. chtěl rozšířit svou vládu dále na východ, ale byl poražen v památné bitvě u Wogastisburgu (631). Dodnes historici marně pátrají, kde tato pevnost vlastně ležela. Přesně nevědí ani to, kam až Sámova moc sahala. Pravděpodobně přesahovala hranice dnešních Čech a Moravy. Po Sámově smrti jeho říše zřejmě zanikla. V podstatě ještě nebyla skutečným státním útvarem s pevnou organizací. Vznikla za účelem sjednotit Slovany k obraně proti Avarům a Frankům a usnadnit jejich kořistnické výpravy proti sousedům. Jakmile avarské a také franské nebezpečí pominulo, říše se rozpadla.
[editovat]
Čechy v 8. a 9. století

Od zániku Sámovy říše jsou soudobí kronikáři na písemné informace o dění na území Čech skoupí, a tak jsme odkázáni na archeologické vykopávky, přesto se ve franských kronikách, jako je Fredegarova kronika, Fuldské anály nebo v kronice psané v klášteře v Métách kusé informace sporadicky objevují. V roce 788 franský král Karel Veliký zřizuje v severním Bavorsku českou marku, tedy vojenskou hraniční oblast, jakési pásmo franské říše proti Čechám.[1] V roce 805 se Karel Veliký pokouší začlenit Čechy do soustavy zemí závislých na franské říši a proto vysílá na území Čech vojska, která obléhají pevnost Canburg, při niž zabíjí vůdce Lecha. Nejde o žádné vlastní jméno, jde spíš o hodnostní označení. V roce 845 se konal v bavorském Řezně křest čtrnácti českých velmožů, jejichž jména nejsou známa, ale ze zprávy se dá vyvodit, že do Čech začalo pronikat křesťanství. V roce 857 se ve Fuldských análech píše o dobytí civitas Wistrachi (obec Vistrachova) franskými vojsky, která ležela kdesi na jihu Čech. Stařešinou byl vojvoda Vistrach a dokonce měl syna Slavitaha.[2] V roce 871 dcera neznámého českého vojvody byla provdána do Velkomoravské říše. Svatební průvod na cestě přepadla ozbrojená družina Franků a ukořistila 644 koní. Hned následujícího roku 872 se frankové opět objevili na území Čech, tehdy při svém nájezdu zahnali na útěk pět českých vojvodů při boji někde nad Vltavou. Jedním z nich byl i Bořivoj I.[3] V roce 882 podle legendy zemřel český poustevník Ivan nad jehož hrobem vznikl v roce 1033 benediktýnský klášter Svatý Jan pod Skalou[4]
[editovat]
Velká Morava
Související informace lze nalézt také v článku Velkomoravská říše.

Počátkem 9. století vznikl na území jižní Moravy a v severozápadního Slovenska první slovanský stát ve střední Evropě. Byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos jej ve svých spisech později označil jako Velkou Moravu. To však znamenalo pouze to, že byla více vzdálená od hranic byzantské říše než další celek nazývaný Morava, který se vytvořil na území dnešního Srbska.

Jaké byly předpoklady vzniku moravské říše? Údolí řek Moravy a Dyje patří k nejúrodnějším oblastem českého území. Slovanské kmeny, které se zde usadily, se proto rozvíjely rychleji než například obyvatelstvo v Čechách. Důležité pro ně byly také styky s Podunajím. Dunaj se stal významnou obchodní tepnou, po níž přiváželi cizí kupci na jižní Moravu přepychové předměty (šperky nebo suroviny k jejich výrobě, drahé látky, honosné zbraně) a sůl. Jižními sousedy moravských Slovanů byli Avaři, kteří přestali být po porážce Sámem svému okolí nebezpeční. Pod vlivem Slovanů, žijících na avarském území, upustili od kočovného způsobu života a přešli k usedlému zemědělství.

Počátkem 9.století vyvrátil avarskou říši Karel Veliký. Frankové však neměli dost sil, aby její území zabrali a připojili ke svému státu. Této příležitosti využila k rozšíření své moci okolní slovanská knížata. Moravané ovládli jihozápadní Slovensko, které se dostalo společně s jižní Moravou pod vládu jednoho knížete. Prvním známým moravským panovníkem byl kníže Mojmír (vládl do 846), podle něhož se dynastie nazývá Mojmírovci. Kníže (král) Svatopluk I. (vládl 870–894) vytvořil na základě moravského státu rozsáhlou a mocnou říši, která se rozkládala daleko za hranice vlastní Moravy. Na Svatoplukově dvoře přijal křest i český kníže Bořivoj I. a uznal svrchovanost moravského vládce nad Čechami.

V roce 863 přišla na Moravu z tehdy byzantské Soluně křesťanská misie Konstantina-Cyrila a Metoděje, kteří přinesli hlaholici a šířili křesťanství ve staroslověnštině (konkrétně v makedonském dialektu staroslověnštiny, který byl však srozumitelný i slovanskému obyvatelstvu z okolí Moravy). Metoděj se později stal arcibiskupem v Sirmiu (Sirmium bylo starodávné sídlo metropolity, vyvrácené v 7. století Avary), ale působil převážně na Moravě, čímž se de facto stal prvním moravským arcibiskupem. Politický význam moravského arcibiskupství byl především zahraničně-politický, neboť Velkomoravská říše se tak stala nezávislá na zahraniční církevní hierarchii.

Velkomoravská říše, od níž se Čechové roku 895 odtrhli, byla v letech 906–907 vyvrácena Maďary. Život zde však pochopitelně pokračoval dále. Na některých hradištích je prokázáno nebo se počítá s přežíváním velkomoravské kultury a s dalším fungováním světské správy i v nových podmínkách - například v Olomouci nebo ve Znojmě - Hradišti. Písemné prameny i pozdní tradice také naznačují fungování církevní správy (biskupství) i v 10. století po Maďarských vpádech, nejspíše v Olomouci.

Význam Velké Moravy

Význam Velké Moravy spočívá ve dvou rozhodnutích, učiněných na samém počátku velkomoravských dějin: rozhodnutí se pro křesťanství a rozhodnutí se pro stát. Křesťanství bylo přijato již na začátku 9. století(!), a to skupinou velmožů, ovládající území kolem řeky Moravy. Díky křesťanské hierarchii a příkladům z okolních říší ("jeden Bůh, jeden vládce, jeden panovník") se ustanovil jednotný stát s jedinou panující dynastií (Mojmírovci) a s jedinou státní strukturou (systém léníků, převzatý z Franské říše). To druhé rozhodnutí, tedy rozhodnutí vytvořit vlastní stát, bylo ještě jednou potvrzeno r. 871, kdy po krátkém bezvládí a rozpadu státu velmožové spontánně rozhodli o obnově svého státu. Tento model byl také přijat v rodícím se Českém státě.
[editovat]
Český stát

Boleslav I., zakladatel českého knížectví
[editovat]
České knížectví
Související informace lze nalézt také v článku České knížectví.

V době, kdy na Moravě vznikla rozlehlá říše, Čechy nebyly sjednoceny pod vládou jediného panovníka. Existovalo zde několik menších kmenových útvarů, v jejichž čele stála kmenová knížata. Ve středu tehdy osídleného území Čech sídlil kmen Čechů, jemuž vládl rod Přemyslovců. První známý přemyslovský kníže Bořivoj I. žil koncem 9. století a sídlil zřejmě na Levém Hradci. Podřídil se moci velkomoravského knížete Svatopluka a nechal se pokřtít. Mezi další významné knížecí rody v Čechách patřili Slavníkovci, knížata kmene Charvátů.

Po Svatoplukově smrti zanikla svrchovanost Moravy nad Čechami a česká knížata se dostala do vlivu východofranské říše. V bojích mezi jednotlivými kmeny a jejich knížecími rody se nejsilnějším ukázal být kmen Čechů a jeho knížata Přemyslovci. Zmínky o dalších českých knížatech tak brzy mizí a nadále se objevuje jen jediný český kníže Boleslav I., který s pomocí své družiny ovládl nejen oblast Čech, ale také Slezsko, Moravu a Malopolsko. Roku 973 došlo ke zřízení biskupství, čímž byl učiněn další krok k ustavení státnosti. Po vzestupu Polska za Boleslava Chrabrého se však hranice českého knížectví stabilizovala na území Čech a Moravy.

V otázce nástupnictví se svářilo několik sil (volební právo českých předáků, seniorát a později primogenitura, vojenská síla), výsledkem čehož byly poměrně časté boje o knížecí stolec v rámci přemyslovské rodiny. Římský král (popř. císař) těchto sporů mnohdy využíval ve svůj prospěch a do záležitostí českého knížectví zasahoval. Také jmenování českého knížete králem (Vratislav II., Vladislav II. a Přemysl Otakar I.) bylo vedeno snahou císaře více si české země připoutat. České knížectví se tak nakonec roku 1198 stalo královstvím.
[editovat]
Přelomové 13. století
Související informace lze nalézt také v článcích České království, Markrabství moravské a Slezsko.

Přemysl Otakar II.

Již v 2. polovině 12. století, ale především ve 13. století proběhly zásadní hospodářské a společenské změny, které stály u přerodu z raně středověkého ve vrcholně středověký stát. Již v 2. polovině 12. století se uvažuje o vzniku pozemkové šlechty a počátcích mnoha významných šlechtických rodů dob pozdějších. Během 13. století pak tyto rody získávají zásadní podíl na politické moci, jejich společenské postavení bylo navenek mimo jiné prezentováno i hrady, které začaly vznikat ve 40. letech 13. století.

Od roku 1215 začaly emancipační snahy církve, která se snažila o majetkovou nezávislost na svých světských dárcích a prosazení vlastního právního rámce pro osoby s církevní organizací spojenými. Toto úsilí bylo úspěšně dovršeno v roce 1222 Velkým privilegiem české církve, které do budoucna určilo postavení církve v rámci společenského organismu.

Zintenzivnila se kolonizace dosud neosídlených oblastí, ve 13. století se kolonizační proces posílil i o nově příchozí ze Slezska, resp. na jihu z rakouských zemí. Během 13. století také vznikla první lokovaná města, i když o aglomeracích v blízkosti hradských center plnících aspoň částečně funkce měst se uvažuje už i pro dobu dřívější. Zásadním způsobem se také mění struktura venkovského osídlení, to se nejen rozšiřuje mimo staré sídelní území, ale také v oblastech tradičně osídlených se vesnická jádra posunují a přeskupují.
[editovat]
Vláda Karla IV.
Související informace lze nalézt také v článku Karel IV.., Morava za vlády Lucemburků

Země koruny české za Karla IV.

Přemyslovci vymřeli po meči českým, polským a uherským králem Václavem III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306. V roce 1310 na český trůn po čtyřletých bojích o následnictví nastoupil Jan Lucemburský, který se oženil s Eliškou Přemyslovnou, dcerou krále Václava II. Za jeho syna Karla, který se stal českým králem v roce 1346 a který byl v roce 1355 korunován císařem Svaté říše římské, dosáhly české země značného rozkvětu. Za Karla IV. byla v roce 1348 v Praze založena první univerzita ve střední Evropě, která později přijala název Univerzita Karlova.

Karel IV. dále položil základy gotické Prahy, založil Nové Město Pražské, zvelebil Staré Město a Pražský hrad, dal v Praze postavit kamenný most přes Vltavu, který nese jeho jméno (Karlův most), a nedaleko Prahy postavil hrad Karlštejn. V jeho době byla Praha povýšena na střed říše. Se svými čtyřiceti tisíci obyvateli byla tehdy Praha jedním z největších měst Evropy.
[editovat]
Husitství
Související informace lze nalézt také v článku Husitství., Husitské války na Moravě

Jan Hus na hranici

Po smrti Karla IV. se v roce 1378 vlády ujal jeho syn Václav IV. V Praze začíná působit kazatel Konrád Waldhauser, který bouří proti nepravostem v církvi a usiluje o její reformu. V jeho úsilí později pokračuje rektor pražské univerzity Mistr Jan Hus. Jeho kázání, v nichž Hus svými názory předjímá pozdější protestantské hnutí, vzbuzují nevoli církve, ale mají v zemi široký ohlas. Hus je v roce 1414 předvolán do Kostnice (de:Konstanz), aby na církevním sněmu čelil obžalobě z kacířství. Přes všechen nátlak a věznění však Hus své názory neodvolal. 6. července 1415 byl z rozhodnutí koncilu v Kostnici jako kacíř upálen.

Když zpráva o Husově upálení došla do Čech, rivalita mezi husity, kteří souhlasili s Husovými názory na reformu církve, a katolíky se postupně proměnila v otevřené nepřátelství. Defenestrace konšelů a radních z oken pražské radnice a soustřeďování husitů ve městech i v horských oblastech byly počátkem husitské revoluce a válek, které ji následovaly. V roce 1420 husité stanovili svůj program v tak zvaných Čtyřech artikulích Pražských. V témže roce založili město Tábor, které se pak stalo centrem husitské revoluce. Českým králem se mezitím stal Zikmund Lucemburský (další ze synů Karla IV. a pozdější římský císař), protože jeho bratr Václav IV. zemřel bezdětný.

Na události v českých zemích reagovala církev od roku 1420 až do roku 1431 pěti křižáckými výpravami. Všechny byly v bitvách husitským vojskem poraženy. Husitská vojska vedl Jan Žižka z Trocnova (1374–1424), po něm převzal vedení husitských vojsk Prokop Holý. Ani husité se nevyhnuli vnitřním rozporům a rozdělili se na radikální křídlo Táboritů a umírněné, kterým šlo o dohodu s císařem a církví. To nakonec vedlo k bratrovražedné bitvě u Lipan v roce 1434, v níž Táborité byli poraženi. Konec husitským válkám učinilo až schválení tak zvaných basilejských kompaktát. V roce 1436 bylo nakonec dosaženo dohody mezi císařem Zikmundem a Českým královstvím na sněmu v Jihlavě.
[editovat]
Období interregna (1439 – 1453)

Smrtí Albrechta Habsburského, nástupce Zikmunda Lucemburského, v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo období interregna – neboli období mezivládí. Stavové začali hledat vhodného kandidáta na český trůn, avšak žádný vhodný se nenaskytl. O českou korunu nebyl zájem. Autorita českého krále se rozpadla, královský majetek rozkraden, ten jenž, zůstal, byl zplundrován, feudálové žijí v soukromých válkách. Přední šlechtické rody konají výpady proti sousedícím panstvím. Země prožívala devastující rozklad a stala se obrazem bídy a utrpení. V této situaci byla 20. června 1440 v Praze učiněna královská volba – sbor 46 volitelů, mezi nimi i pozdější král Jiří z Poděbrad, dal své hlasy Albrechtu Bavorskému, bavorskému vévodovi.

Albrecht Bavorský byl synovec královny Žofie, manželky zemřelého Václava IV., hovořil česky a českou realitu důvěrně znal, vždyť dlouho pobýval na pražském dvoře. Albrecht byl sice zvolen a české poselstvo jej navštívilo s korunou v bavorské Koubě, avšak právě asi na základě znalosti českých poměrů Albrecht odmítl.

Ladislav Pohrobek na smrtelném loži děkuje zemskému správci Jiřímu z Poděbrad

Správa země v době interregna: Absence panovníka přivedla české stavy k nouzovému řešení. České stavy se roku 1440 v „listu smírném“ rozhodly nahradit chybějící ústřední moc delegací pravomocí směrem dolů – tedy do krajů. Tak vznikly regionální šlechtické spolky – sněmíky, či jinak landfrídy, které zabezpečovaly alespoň minimální chod státu, jejich posláním byla eliminace rušitelů mírů. Spolupráci landfrídů zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. Landfrídy se záhy začaly integrovat díky silným osobnostem: mezi nimi byl Hynek Ptáček z Pirkštejna, Jiří z Poděbrad, Oldřich II. z Rožmberka. Dále pokračují spory mezi katolickou stranou v království, reprezentovanou Oldřichem z Rožmberka, a kališnickou stranou, představovanou Hynkem Ptáčkem.

V situaci mocenských sporů se prohlásil za zemského správce Jiří z Poděbrad. Fakticky mu byl tento status zemským sněmem udělen až roku 1452 poté, co zlikvidoval vnitřní nepřátele v království. Správcem se měl stát pouze na dva roky, ve skutečnosti však mu postavení vydrželo až do smrti Ladislava Pohrobka.
[editovat]
Vláda Jiřího z Poděbrad

Jiří z Poděbrad a Matyáš Korvín
Související informace lze nalézt také v článku Česko-uherské války.

V roce 1448 se stal zemským správcem Jiří z Poděbrad, utrakvista, který byl v roce 1458 po smrti krále Ladislava Pohrobka (1453–1457) zvolen českými stavy králem. Do doby jeho vlády spadají počátky české reformační církve, Jednoty bratrské. Jiří se stal úspěšným panovníkem, který u mnohých vzbuzoval respekt doma i za hranicemi království. Od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s obtížným mezinárodně politickým postavením – výraznou většinou učené Evropy i domácími odpůrci (především z vedlejších zemí Koruny české a z Moravy) byl považován za husitského kacíře a povýšence nízkého původu, který se zmocnil panovnického trůnu neprávem. Jiří z Poděbrad byl ovšem prosazovatelem myšlenky jednotné Evropy.

Roku 1465 vznikla v českém království opozice vůči králi reprezentovaná Jednotou zelenohorskou, v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského krále Kazimíra IV., ale ten odmítl. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu, do jejíhož čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za svého krále. Začaly česko-uherské války. Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům. Po smrti „husitského krále“ Jiřího v roce 1471 nastupuje na český trůn jagellonská dynastie, která vládne až do roku 1526.
[editovat]
Novověk
[editovat]
Český stát za vlády Jagellonců
Související informace lze nalézt také v článku Český stát za vlády Jagellonců.

Jagellonci se dostali na český trůn roku 1471 v osobě nejstaršího syna polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského Vladislava.

Vladislav II. Jagellonský

Příchodem Vladislava do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch, prosadili se totiž alespoň v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví po Ladislavu Pohrobkovi, bratrovi Vladislavovy matky (dále to bylo Království uherské). Matyáš Korvín se dal korunovat českým králem. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české, Moravu, Slezsko a Lužici. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká města, která neuznala Vladislavovu volbu.

S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císař Fridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku 1474 se na říšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi Matyášovi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno.

Ukončení náboženských rozporů vedlo k posílení vlivu šlechty obojího vyznání. Sebevědomé panstvo nyní vystoupilo jednotněji jak ve vztahu k městům tak vůči panovníkovi a dále omezilo jeho pravomoci. O Vladislavovi Jagellonském je známo, že měl mírnou, poddajnou povahu. Neprůbojný král však dokázal dosáhnout svého cíle v mezinárodní politice. Obratným jednáním posiloval postavení Jagellonců v Evropě, aby mohli čelit vzrůstajícímu tureckému nebezpečí. Vladislavova poddajnost se zalíbila v Uhrách. Když roku 1490 zemřel Matyáš Korvín, vybrali si uherští šlechtici ze všech uchazečů za krále právě Vladislava.

Jagellonci vládli zde až do roku 1526, kdy Vladislavův jediný a bezdětný syn Ludvík zahynul v bitvě u Moháče proti osmanským Turkům. Navzdory slabé panovnické moci v době Jagellonců byla kultura této doby v českých zemích neobyčejně živá.
[editovat]
Český stát za vlády prvních Habsburků
Související informace lze nalézt také v článku Země Koruny české za vlády prvních Habsburků.

Ferdinand I. Habsburský

Po smrti Ludvíka Jagellonského byl českým králem zvolen manžel Anny Jagellonské Ferdinand I. Habsburský. Důvodem byl především stav královské pokladny a turecké nebezpečí. Habsburkové se udrželi na českém trůně pro příštích téměř 400 let.

Třebaže společnými vládci Čech, Moravy a Slezska byli Habsburkové, vývoj těchto zemí byl poněkud odlišný. Morava přijala dědičnou vládu rakouských Habsburků a vyhnuly se jí boje mezi původní českou šlechtou a zájmy habsburské monarchie.

V Čechách naopak existovaly stavy, které byly připraveny bránit to, co považovaly za svá práva a svobody. Protože Habsburkové sledovali centralistické snahy, konflikt byl nevyhnutelný. Napětí se projevovalo už za vlády prvního (celkově třetího) habsburského panovníka na českém trůně - Ferdinanda I. (1526-64), který se pokoušel omezit stavovské zřízení v Čechách. Tento konflikt dále komplikovaly etnické a národnostní otázky (ty později přerostly v až boj o historická práva království a vlastně i Čechů). Samotné české stavy byly rozděleny, zejména kvůli otázkách náboženského vyznání.

Za vlády císaře Rudolfa II. (1576–1611) se Praha znovu stala kulturním centrem říše a českým stavům král Rudolf potvrdil tzv. Majestát Rudolfa II. České země se tak před třicetiletou válkou a stavovským povstáním těšily nebývalé náboženské svobodě. Po smrti Rudolfa ale dochází opět k rozporům mezi katolíky a stoupenci reforem, které vrcholí v povstání českých stavů proti novému králi Matyášovi. Rudolfův bratr se projevil jako přesvědčený katolík a rychle proti stavům zakročil.
[editovat]
Bílá hora
Související informace lze nalézt také v článku České stavovské povstání.

Bitva na Bílé hoře

Dne 23. května 1618 byli z oken Pražského hradu vyhozeni dva královští katoličtí místodržící Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius (třetí z takzvaných Pražských defenestrací), což signalizovalo otevřenou revoltu proti Habsburkům. Za krále si čeští stavové dne 26. srpna 1619 zvolili Fridricha Falckého, toto rozhodnutí se ale nakonec změnilo v politickou katastrofu. Stavy zůstávaly nejednotné a Fridrich neprojevil potřebné vlastnosti vůdce. Vojsko českých stavů bylo 8. listopadu 1620 v rozhodující bitvě na Bílé hoře u Prahy poraženo a král Fridrich se zachránil útěkem.

Protestantští rebelové byli krutě potrestáni. 27 českých povstalců (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů), kteří se zúčastnili odboje proti Habsburkům, bylo v Praze 21. června 1621 na Staroměstském náměstí veřejně popraveno. Tato poprava byla jenom úvodem k dalším represivním opatřením a protireformačním dekretům. Císař Ferdinand II., který znovu nastoupil na trůn v roce 1620, sice řadu účastníků povstání omilostnil (tzv. generální pardon), ale zkonfiskoval jejich majetek. V zemi, která byla z 90 % protestantská, začala probíhat násilná protireformace. Bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které zrovnoprávňovalo němčinu s češtinou a zajistilo Habsburkům nástupnictví v českých zemích.
[editovat]
V době třicetileté války

Obléhání Prahy 1648

Třicetiletá válka, která stavovské povstání následovala, zpustošila a zbídačila zemi natolik, že z 2.6 milionu obyvatel v Čechách a na Moravě, zde v polovině 17.století žilo zhruba 950 000 obyvatel v Čechách a na Moravě zůstalo pouze 600 000 obyvatel. Mnoho zástupců české šlechty a inteligence dalo přednost emigraci do sousedních zemí, kde byla protestantská vyznání povolena. Jejich majetek připadl věrným stoupencům Habsburků. Příchod cizí šlechty ovšem nebyl zdaleka jen záležitost pobělohorského období.

Nejvýznamnější osobností mezi českými emigranty byl Jan Ámos Komenský (1592–1672), český myslitel a pedagog, jedna z hlavních osobností Jednoty bratrské. Vestfálským mírem v roce 1648, který ukončil třicetiletou válku, byl osud českých zemí zpečetěn. Bylo jím potvrzeno začlenění českého království do Habsburské monarchie, jejímž nejdůležitějším (hlavním) městem byla Vídeň. De facto tak království ztratilo svou nezávislost (de iure ovšem až za Marie Terezie).
[editovat]
17. a 18. století
Související informace lze nalézt také v článku Rekatolizace.

Protestantská česká šlechta a zemanstvo byly zdecimovány, jejich statky byly dány cizincům a na poddané bývaly koncem 17. století často uvrženy nepoměrně vyšší robotní povinnosti, které pak vedle dalších faktorů zapříčiňovaly povstání, jež bývala násilně potlačována.

Pokračovala rekatolizace země, která vedla k tomu, že ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo homogenní katolické prostředí. Bible kralická a řada jiných knih se dostala na index. Zakázané knihy nalezené při domovních prohlídkách se sbíraly a pálily. Menšina tajných Bratří si za cenu předstírání, že jsou katolíky, dokázala udržet některé prvky své víry, často však ve zjednodušené a povrchní podobě. Někteří se raději přihlásili k vyznání židovskému, které bylo jediným zbývajícím povoleným náboženstvím.

Častý nedostatek pramenů z této doby pozdější historiografy často sváděl k interpretaci historického období jako celkově velmi úpadkového („doba temna“), bylo tomu tak ale jen v určitých směrech a do určité míry. Ve skutečnosti však od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji českých zemí. Monumentem doby a v rozporu s tezí o kulturním úpadku je řada barokních kostelů na venkově a vrcholné stavby českého baroka vybudované převážně v 1. polovině 18. století. Citelnou ztrátou byla emigrace původní šlechty, cizí šlechta ovšem do českých zemí přicházela už dřív.

Země koruny české 1742

Karlem VI. vymřeli Habsburkové v mužské linii a nástupnictví Marie Terezie napomáhalo teritoriálním Hohenzollernů. Pruský král Fridrich II., k němuž se připojili o bavorský a saský vévoda, vtrhl do českého království v roce 1741. Vévoda Karel VII. Bavorský byl šlechtou prohlášen českým králem. I když Marie Terezie získala většinu z českých zemí zpět a byla korunována v Praze v roce 1743, industrializované Slezsko, kromě měst Těšín, Opava a Krnov, připadlo Prusku.

Marie Terezie se pokoušela racionálnější administraci své říše, což vedlo k politice centralizace (a byrokracie). Co zbylo z českého království, splynulo s rakouskými provinciemi monarchie. Zrušena byla česká kancelář ve Vídni.

Skutečné změny přinášejí až reformy císaře Josefa II. (1780–1790). Je zrušen jezuitský řád, zakázáno mučení při hrdelních procesech, soudnictví je odděleno od správy a v roce 1781 je vydán patent o zrušení nevolnictví; toleranční patent, kterým se povoluje příslušnost k dvojímu protestantskému vyznání, byl vydán v témže roce. Zároveň však dochází k centralizaci správy a ke germanizaci vyššího školství a úřadů.
Související informace lze nalézt také v článku Josefinismus.

V 80. letech 18. století začínají v Praze vycházet první české noviny, začíná se hrát české divadlo, v roce 1792 se zřizuje stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě.
[editovat]
Vývoj v letech 1792 – 1848
Související informace lze nalézt také v článku České národní obrození.

Trh v českém městečku

V reakci na evropský vývoj v období napoleonských válek se politický systém po roce 1792 utužil a konzervoval, v historiografii se toto období pojmenovává jako doba předbřeznová. Společnost zůstala v porovnání k průmyslovému vývoji v západní Evropě ještě ve své většině zemědělská. Vzniklo sice několik manufaktur, především textilního charakteru, ale jejich dopad na celkovou produkci nebyl v podstatě žádný.

První polovina 19. století byla období vzrůstajícího nacionalismu ve střední Evropě. Pojem národa, definovaného jako skupina lidí spojených jazykem a kulturnou, dala vzniknout intelektuálnímu obrození, které zpočátku usilovalo o znovuvzkříšení češtiny jako rovnoprávného jazyka (byla totiž v této době jazykem venkovských lidí) a české kultury, později pak i o politickou moc. V Čechách, kde byla většina šlechty německá nebo germanizovaná, byli vůdci tohoto hnutí členy inteligence, byli to lidé většinou s neurozenými kořeny. Obrození mělo jiný průběh než v soudedním Polsku, zdaleka ne tak radikální, ale rostoucí postupně.

České národní obrození, jehož počátek se klade do 90. let 18. století, bylo reakcí na germanizační úsilí. Je třeba ovšem dodat, že habsburské preferování němčiny jako hlavního jazyka a centralistické zřízení bylo podmíněno dynastickými, nikoli národnostními zájmy. Do roku 1848 se obrození projevovalo především v rovině kulturní, výraznou roli hrála ještě česká historická šlechta (hrabě Kašpar Šternberg, Karel Chotek), mezi výrazná centra kulturního života patřila Královská česká společnost nauk nebo Národní muzeum (1818). Velkou figurou národního obrození byl historik František Palacký.

Ideovou inspirací pro obrozence byly především svatováclavské, cyrilometodějské a svatoprokopské katolické tradice.
[editovat]
Politický a společenský vývoj 1848 – 1918

Rozložení národů v Rakousku-Uhersku z Historického atlasu Williama R. Shepherda, 1911

V revolučním roce 1848 byla definitivně zrušena robota. Tento slibný rozvoj přerušil neoabsolutismus v 50. letech. Po roce 1848 se výrazně politizuje. Nový král a císař František Josef I. měl ambice vládnout absolutisticky, ale Habsburkové utrpěli několik porážek. V roce 1859 ztratili po bitvě u Solferina území v Itálii, v roce 1866 byli v prusko-rakouské válce poraženi Pruskem a vyloučeni z Německé konfederace. Aby posílil svou pozici, František Josef byl ochoten ustoupit Maďarům. V roce 1867 tak vznikla dualistická monarchie - Rakousko-Uhersko. Čeští politici usilovali o stejný kompromis pro české království, jejich snahy ale selhaly.

Přes všechny krize tento systém vydržel až do roku 1918. Stanovil dominantní pozici Maďarů v Uhersku a Němců v rakouské částí monarchie. Postupné reformy ale umožnily českým zástupcům hrát důležitější roli v politickém životě Rakouska-Uherska.

V roce 1860 říjnový diplom obnovil ústavnost. V roce 1869 byla uzákoněna povinná osmiletá školní docházka. V roce 1882 byla Universita Karlova v Praze rozdělena na německou a českou. V roce 1883 se v Praze otevírá Národní divadlo. V roce 1886 se rozhořel Spor o rukopisy.

V 19. století dochází k všeobecnému rozvoji vzdělání, kultury a české literatury, od 60. let 19. století se české země i rychle industrializují, v 80. a 90. letech 19. století vzniká česká buržoazie a v souvislosti se zakládáním továren atd. i městské dělnictvo.

V roce 1914 vypukla 1. světová válka. Jedním z jejích výsledků byl rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa.

Hlavní článek: České země za první světové války
[editovat]
Československo
Související informace lze nalézt také v článku Dějiny Československa.
[editovat]
První republika
Podrobnější informace naleznete v článku První republika.

Vlajka Československa a posléze České republiky

V důsledku porážky v první světové válce (1914–1918) se Rakousko-Uhersko rozpadlo. Na jeho troskách vznikly nové státy: Rakousko, Maďarsko, Polsko, Království SHS a také Československo, které se ustavuje 28. října 1918 jako demokratický stát v čele s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem (1850–1937). Kromě Čech a Moravy se součástí Československa stává i Slovensko a Podkarpatská Rus.

Co do národnostního složení je však čtrnáctimilionové a hospodářsky i kulturně vyspělé Československo nestabilní stát. Kromě Slováků, kteří byli po většinu své historie součástí Uher, má víc než třímilionovou německou menšinu, téměř třičtvrtěmilionovou maďarskou menšinu na jižním Slovensku, polskou menšinu v jihovýchodní části Slezska a Rusíny na Podkarpatské Rusi. Soužití s českými Němci bylo od počátku konfliktní. Dne 4. března 1919 došlo v Kadani k tragickému incidentu mezi německými obyvateli a českým vojskem. Výsledkem bylo 25 mrtvých a několik desítek zraněných. Čeští Němci nebyli pozváni k tvorbě definitivní ústavy z roku 1920.

Československo se postupně stalo jediným ostrovem demokracie ve střední Evropě a bylo obklopeno státy s fašistickými tendencemi, mezi které patřilo i Polsko a Maďarsko. V roce 1933 se v sousedním Německu dostává k moci Adolf Hitler a z Německa se stává totalitní stát. Hitlerovské Německo v roce 1938 obsazuje Rakousko, které se tímto anšlusem stává součástí tzv. Velkoněmecké říše, a Československo se svými třemi miliony Němců, soustředěnými zejména v pohraničních oblastech státu, je další na řadě.
[editovat]
Druhá republika
Podrobnější informace naleznete v článku Druhá republika.

Čeští uprchlíci z pohraničí

Hitler žádá o odstoupení pohraničního území Německu. Přestože má Československo obrannou dohodu s Francií a Sovětským svazem, tehdejší představitelé těchto zemí chtějí zabránit válce stůj co stůj. Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 je československá vláda přinucena kapitulovat a Sudety (pohraniční oblasti Čech a Moravy) jsou přičleněny k Německu. 30. září 1938 následuje polské ultimátum a 2. října 1938 Polsko obsazuje a anektuje východní část československé části Těšínska.
[editovat]
Protektorát Čechy a Morava
Podrobnější informace naleznete v článku Protektorát Čechy a Morava.

Okleštěné Česko-Slovensko je pak 15. března 1939 zabráno německým vojskem a vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Den předtím Slovensko vyhlásilo nezávislost a Maďarsko zabralo Podkarpatskou Rus a část jižního Slovenska.

Dne 1. září 1939 vypukla 2. světová válka.
[editovat]
Československo po 2. světové válce

Památník obětem sovětské invaze na liberecké radnici

V květnu 1945, kdy válka skončila vítězstvím spojenců, bylo Československo obnoveno, i když Podkarpatská Rus byla v rozporu s některými předchozími dohodami přičleněna k Sovětskému svazu. Dochází k hromadnému odsunu Němců z celého území, což postihlo zejména Sudety, pohraniční oblasti s dosud převažujícím německým obyvatelstvem.

V únoru 1948 převratem v Československu uchopila moc Komunistická strana Československa; země se stala totalitním státem a součástí sovětského bloku.
Související informace lze nalézt také v článku Komunistický režim v Československu.

K 1. lednu 1949 zároveň vstoupila v platnost správní reforma, která zrušila samosprávné země a vytvořila centralisticky spravované kraje, které již nerespektovaly historicky vzniklé hranice zemí. V roce 1960 byl novou ústavou oficiální název státu změněn na Československá socialistická republika (ČSSR), současně došlo k další správní reformě, již se redukoval počet krajů.

Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Těsně po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí do demokratických zemí v Evropě i do USA, což ještě zrychlilo hospodářský úpadek země, který zažívala po připojení k sovětskému bloku. Území Československa pak bylo okupováno Sovětskou armádou až do roku 1991.
[editovat]
Český stát v rámci federace
Související informace lze nalézt také v článku Česká socialistická republika.

Zákonem o federalizaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se dosud unitární stát formálně změnil na federaci dvou suverénních národních států – České socialistické republiky (ČSR) a Slovenské socialistické republiky (SSR).

Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy následovalo období normalizace, pojištěné více než dvacetiletou přítomností sovětských vojsk až do roku 1991. Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce v listopadu a prosinci 1989.

Název Česká republika platí na základě ústavního zákona č. 53/1990 Sb. od 6. března 1990, jímž byl z názvu vypuštěn přívlastek socialistická. Ústavním zákonem č. 67/1990 Sb. zavedla Česká národní rada s účinností od 13. března 1990) nové státní symboly: českou hymnu, malý a velký státní znak a státní vlajku složenou ze dvou stejně širokých pruhů, spodního červeného a vrchního bílého, která se od polské lišila jen poměrem stran 2:3.

29. března 1990 se název federace změnil na Československá federativní republika (ČSFR) a 23. dubna 1990 byl upraven do podoby Česká a Slovenská Federativní Republika.

Jako státní útvar přestalo Československo existovat 31. prosince 1992, kdy se mírovou cestou federace rozpustila a dosavadní národní republiky se osamostatnily, převzaly právní řád zanikající federace a rozdělily si její majetek a závazky.

13. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku.

Dne 25. listopadu 1992 přijalo Federální shromáždění ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992.
Související informace lze nalézt také v článku Zánik Československa.
[editovat]
České státní symboly

Vlajka České republiky 1990–1992

V roce 1968 byla ustanovena komise expertů v čele s J. Šebánkem, která měla stanovit znak a vlajku České socialistické republiky. Komise navrhla zavést bíločervenou bikolóru a vrátit se k původnímu znaku Českého státu. Návrhy byly připraveny až v červenci 1969. Stranické i státní orgány tehdy návrhy odložily, takže Česká socialistická republika nikdy vlastní znak a vlajku neměla.[5]

Návrh na vydání ústavního zákona o státních znacích České, Slovenské a Československé republiky předložil až na přelomu let 1989–1990 prezident ČSSR Václav Havel. Dne 26. ledna 1990 předsednictvo České národní rady přikázalo návrh projednat ve výborech ČNR.[5]

Vytvořená komise předložila dva návrhy znaku ČR. Autorem byl J. Dolejš, obě varianty se objevily v návrhu ústavního zákona ze 13. února 1990. Tentýž návrh popisoval i vlajku ČR jako bíločervenou bikolóru s poměrem stran 2:3. V dalších návrzích se pak objevovaly souběžně dva znaky jako tzv. malý znak a velký znak. Souběžně byla navržena i česká hymna, tvořená první částí dosavadní československé hymny. Dne 9. března 1990 grafik J. Rathouský předložil své návrhy na výtvarné řešení obou znaků. Česká národní rada schválila ústavní zákon č. 67/1990 Sb. dne 13. března 1990 a dnem vyhlášení začaly státní symboly platit. Novou podobu znaku namaloval J. Skalník.[5]

Při volbách v roce 1990 sice měla být u všech volebních místností vyvěšena jako československá, tak česká vlajka, ale česká dvojbarevná vlajka s červeným a bílým pruhem, značně podobná polské, se za dobu své platnosti příliš nevžila a mnohde nebyla používána ani v povinných případech.
[editovat]
Samostatná Česká republika
Související informace lze nalézt také v článku Česká republika.

Státní znak České republiky.

15. prosince 1992 přijala Česká národní rada ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, který stanovoval převzetí právního řádu a kompetencí ČSFR Českou republikou. Téhož dne přijala ČNR usnesení č. 5/1993 Sb., ve kterém vyjádřila předpoklad, že žádný výklad stávajících právních norem nepřipouští zpochybnění kontinuity zákonodárné moci, jejíž nositelkou je ve smyslu ústavního zákona č. 4/1993 Sb. Česká národní rada. 22. prosince 1992 přijala ČNR ještě ústavní zákon č. 29/1993 Sb., o dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR, který řešil otázku soudců, vyšetřovatelů, prokurátorů a některých soudních pracovníků.

16. prosince 1992 schválila Česká národní rada novou Ústavu České republiky (předtím v rámci federace Česká republika vlastní ústavu neměla). Funkci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky převzala dosavadní Česká národní rada. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prvním prezidentem České republiky.

Existenci České republiky jako subjektu mezinárodního práva uznala drtivá většina států světa již v roce 1993, významným mezníkem v tomto směru bylo přijetí České republiky do Organizace spojených národů 19. ledna 1993.[6] Výjimku, ve všeobecném uznání existence Česka, tvořilo Lichtenštejnsko, které tento stát uznalo 14. února 2010. [7] Lichtenštejnsko kladlo jako předběžnou podmínku uznání a navázání diplomatických styků český souhlas dvoustranně jednat o tématech majetkového charakteru (majetkové spory existovaly již mezi Lichtenštejnskem a Československem od vzniku Československa, v současné době[kdy?] jde hlavně o spory z vyvlastnění majetku rodu Lichtenštejnů podle Benešových dekretů).[8] Lichtenštejnská snaha zabránit přijetí Česka do mezinárodních organizací nebyla úspěšná.

Česká republika stejně jako Slovensko se na mezinárodní scéně zřetelně etablovaly jako nástupnické státy Československa. Následně tyto osamostatněné státy podepisovaly desítky dodatkových dohod, které potvrzovaly platnost dřívějších dvoustranných smluv uzavřených federací s jinými státy. Roku 1996 podepsaly Česká republika a Slovenská republika protokol, který vymezoval rozdělení povinností vyplývajících z mnohostranných smluv uzavřených bývalým Československem.

Politickou situaci nového státu charakterizuje hlavně střídání Občanské demokratické strany a České strany sociálně demokratické coby převažujících sil Poslanecké sněmovny a sestavovatelů vlády. Od roku 1996 začal existovat Senát jako horní komora českého Parlamentu, v roce 2000 začaly fungovat samosprávné kraje, které převzaly značnou část kompetencí centrální správy.

12. března roku 1999 byla Česká republika přijata do NATO. V tomto rámci se její armáda zúčastnila operací například v Kosovu[9], Afghánistánu[9] či Iráku[10].

Česká schválila v referendu v roce 2003 svůj vstup do Evropské unie, který se uskutečnil 1. května 2004. V roce 2007 se Česko stalo členem Schengenského prostoru, v roce 2009 na šest měsíců působilo jako předsednický stát EU,[11] ten samý rok ratifikovalo Lisabonskou smlouvu.[12]